Zdroj: Týden.cz

Čtyři kostky cukru nestačí. Inuité mají rádi kávu řádně oslazenou.Když mají Berthelsenovi v létě návštěvu, uvaří Sika teplé borůvky s vanilkovým krémem, vytáhne z lednice sušené tresky a domácí tresčí játra a nakonec přinese na stůl kávovou konvici a sušenky. Kávu vaří i když se její manžel Piitaaraq vrátí z lovu tuleňů.

Tak jako v celém Grónsku v jejich osadě zvané Sarfannguit, která má pouhých 157 obyvatel a leží na ostrově 30 kilometrů od nejbližšího městečka, kávu pijí hodně slazenou; pět, šest lžic cukru do hrnku není nic výjimečného.

O pití kávy jako národním zvyku Gróňanů se lze dočíst i na internetu. Když jdou děti v polovině srpna poprvé do školy, oblečou si ony i rodiče inuitské (eskymácké) kroje - muži bílé košile, černé kalhoty a válenky z tulení kůže, takzvané kamiky, ženy zdobí především krásně vzorované, zpravidla červené svetry a korálkové límce. Odpoledne se pak rodiny vzájemně zvou na kávové dýchánky, jimž se tady říká kaffemik.

V současné době dokonce muzeum ve druhém největším grónském městě Sisimiutu pořádá o pití kávy rozsáhlou výstavu.

Zvyk pití kávy se do Grónska dostal z Dánska, jehož je ostrov nadále součástí, ačkoli má nyní širokou autonomii. Dánsko je v současnosti v pití kávy na třetím místě na světě, hned za Finskem a Švédskem; průměrný Dán totiž vypije podle statistik čtyři hrnky kávy za den, zatímco třeba Ital jen hrnek a půl.

V roce 1783 se "hřích" pití kávy v Dánsku natolik rozšířil mezi všemi společenskými vrstvami, že vláda dospěla k názoru, že by tak velká spotřeba tohoto nápoje mohla ohrozit finanční rovnováhu země. Bylo proto přijato nařízení, které pití kávy na venkově zakazovalo. Obavy nevzbuzoval jen dovoz kávy, ale také množství mléka, jež se s kávou pilo zhruba v poměru jedna ku jedné. Podle některých názorů tato praktika mohla zasáhnout produkci másla a sýra. V roce 1799 byl zákaz zrušen.

Podobné sankce byly uplatňovány v 19. století i v Grónsku. Osadám, které kupříkladu nedosahovaly požadované pracovní výsledky, byl dovoz kávy zapovězen.

Kromě množství cukru bylo v Grónsku dříve obvyklé přidávat do kávy také sirup, aby byl nápoj hodně výživný a podobně jako pivo mohl být případnou náhradou za nedostávající se jídlo. Někde se pila káva přes cukrkandl, což prý mělo praktické výhody - ušetřilo se za lžičky a další části čajového servisu, poněvadž cukrkandl se jen cucal. Navíc se pak krystalek, pokud ho část v ústech zbyla, mohl vrátit zpět. Jinde byl naopak podšálek oblíbený, Gróňané si do něj odlévali kávu z hrnečku a pak ji teprve upíjeli. Zcela grónskou specialitou bylo pak pití kávy s kousky tuleního tuku místo smetany.

Dnes se takových praktik, při nichž běhá Evropanovi mráz po zádech, není třeba obávat. V Sisimiutu jsou kavárny, které servírují vše od caffé latte přes kapučíno až po speciální Grónskou kávu, do níž se přidává whisky, kahlúa a likér Grand Marnier a celý nápoj i se šlehačkovou čepičkou se pak podává flambovaný, což zvlášť hezky vyniká za temných zimních dní. Zatímco ale káva v obyčejné hospodě vyjde zákazníka v přepočtu na 24 korun, tato lahůdka se prodává za téměř 500 korun, a zůstává tak především atrakcí pro turisty. Stejně tak je dnes kaffemik v grónské rodině v nabídce téměř každé cestovní kanceláře.

Na rozdíl od dob minulých je každopádně pití kávy dnes v Grónsku považováno za bohulibou tradici, především kvůli problému závislosti velké části obyvatelstva na alkoholu. Lze tak dát za pravdu známému dánskému dramatikovi Ludvigu Holbergovi, který si již na počátku 18. století liboval, že "nyní můžeme konečně pouštět manželky a dcery odpoledne na návštěvy, a nemusíme se přitom bát, že by se nám nevrátily střízlivé".